Noc padala na Český Krumlov jako sametová opona, ale dnešek nebyla noc obyčejná. Dnešní noc se nesla v duchu zlatavého moku, smíchu a bujarého veselí. Pivní slavnosti proměnily historické uličky v živoucí mozaiku chutí a zvuků, a srdce města bilo v rytmu pivních čepů a lidové hudby. Uprostřed toho všeho, v modrém Fordu Focus, seděl Tomáš, sedmdesátiletý taxikář s očima, které viděly nespočet Krumlovských nocí.
Tomášův modrý Focus, ač s několika šrámy od života na silnici, byl jeho hrdým parťákem. Byl to spolehlivý stroj, který ho nikdy nezradil, stejně jako Tomáš nikdy nezradil své zákazníky. Jeho licence na taxikáře visela na palubní desce hned vedle malé dřevěné růže, dárku od vnučky. Dnes večer, v předvečer největšího pivního opojení, byl Tomáš v plné pohotovosti. Taxi express Český Krumlov – to bylo jeho heslo, jeho život, jeho závazek k tomuto malebnému městu.
První vlna zákazníků byla předvídatelná: natěšení turisté z penzionů, kteří chtěli být u akce dříve, než se vypije první půllitr. Mládenci se smíchy, dívky s rozzářenýma očima. Tomáš je vozil od jednoho konce města k druhému, pokyvoval hlavou nad jejich nadšením a tiše se usmíval. Věděl, co je čeká.
„Pane řidiči, kudy se dostaneme nejrychleji k tomu hlavnímu stanu s pivem?“ zeptal se s hihňáním mladý muž s výrazným německým přízvukem. „Pivní stan je všude, mladíku,“ odvětil Tomáš s jiskrou v oku. „Ale hlavní dění je na Náměstí Svornosti a u pivovaru. Odtamtud se šíří ta správná atmosféra.“ Mladík poděkoval a vystoupil s kamarády, jejich hlasy se ztrácely v narůstajícím hluku města.
Jak se slunce chýlilo k západu, Krumlov se proměnil v obrovskou venkovní hospodu. Vzduch byl prosycen vůní sladu, chmelu a grilovaného masa. Z každé hospody a stánku se linula jiná melodie – od dechovky po moderní pop. Tomáš projížděl uličkami pomalu a opatrně, vyhýbal se potácejícím se skupinkám a občas zatroubil, aby upozornil na svou přítomnost.
„Taxikářské zlaté časy,“ pomyslel si Tomáš. Každý rok to bylo stejné, a přesto pokaždé jiné. Nové tváře, nové příběhy. Jedna věc však zůstávala: potřeba spolehlivé dopravy. A v tom byl Tomáš mistr. Taxi express Český Krumlov byl vždy připraven.
Kolem deváté večer už byly ulice sotva průjezdné. Tomáš se držel okrajových cest, znal je jako své boty. Věděl, kde se dá vyhnout největšímu návalu, kde najít tichý koutek, když potřeboval minutku klidu. Jedna z takových chvil nastala, když zaparkoval poblíž Mostu u Lazebníka a pozoroval řeku Vltavu, jak se líně vinula pod ním, lhostejná k bujarosti na březích.
„Potřebujete odvoz, pane?“ vyrušil ho zamyšlení cizí hlas. Tomáš se otočil a uviděl postarší pár, který se očividně ztratil. Žena měla obličej červený od slunce i piva, muž se opíral o její rameno. „Ano, prosím. Ztratili jsme náš penzion. Je to tady někde v Dlouhé ulici, jmenuje se… U Tří havranů, myslím.“ Tomáš se usmál. „U Tří havranů? Znám. Nasedněte, prosím.“ Cesta byla krátká, ale během ní si manželé postěžovali na příliš hlučnou hudbu a příliš mnoho lidí. Tomáš je poslouchal s trpělivostí, která přichází s věkem a zkušenostmi. Být taxikářem nebylo jen o řízení, bylo to i o naslouchání.
Kolem půlnoci se atmosféra ještě zintenzivnila. Někteří už byli na dně svých sil, jiní se právě rozjížděli. Tomášova modrá fabie se stala útočištěm pro unavené nohy, znavené hlasy a někdy i pro žaludky, které nezvládly přemíru piva a mastného jídla. Naštěstí byl Tomáš vždy připraven s čistou utěrkou a trpělivým úsměvem.
Jedna jízda se mu obzvláště vryla do paměti. Mladý muž, zjevně na pokraji sil, se snažil volat na svůj telefon. Mluvil anglicky, ale bylo mu sotva rozumět. „Potřebuji… potřebuji domů… do Budějovic…“ zamumlal. Tomáš povzdechl. „Do Budějovic? To bude daleko. Dnes je to spíš o Krumlově.“ Mladík se rozplakal. „Ztratil jsem kamarády. Nemám kam jít.“ Tomáš, ač unavený, pocítil soucit. „Dobře. Nejdřív zavoláme na číslo, které máte v telefonu. Třeba se vaši kamarádi ozvou.“ Po několika pokusech se ozval dívčí hlas. Byla to jeho sestra. Tomáš vysvětlil situaci a ubezpečil ji, že se o bratra postará. Nakonec ho odvezl na ubytovnu, kde na něj čekali zděšení přátelé. „Děkuji, pane, mockrát děkuji,“ řekla sestra se slzami v očích a stiskla mu ruku. „Zachránil jste nám noc.“ Tomáš se jen usmál. „Pro Taxi express Český Krumlov je to samozřejmost.“ Ten pocit, že někomu pomohl, byl sladší než jakékoli pivo.
Noc se táhla. Hluk pomalu ustával, ulice se postupně vyprazdňovaly. Kolem třetí ranní už Tomáš vozil jen ty nejodolnější nebo ty, kteří si uvědomili, že chůze do kopce k jejich penzionu je nad jejich síly. Modrý Focus projížděl tichými uličkami, které se pomalu probouzely z opojení a začínaly se připravovat na nový den. Popeláři už začali sbírat prázdné kelímky a zbytky jídla, vzduch už nebyl tak těžký, ale stále v něm byl cítit slabý nádech piva.
Kolem čtvrté hodiny ráno se Tomáš rozhodl, že pro dnešek stačilo. Byl unavený, ale spokojený. Jeho denní tržba byla solidní, ale co bylo důležitější, odvezl desítky lidí bezpečně domů, pomohl ztraceným a byl svědkem stovky malých příběhů, které tvořily mozaiku Krumlovských pivních slavností.
Zaparkoval Focus před svým domem na okraji města. Vystoupil, protáhl si ztuhlé klouby a nadechl se chladného ranního vzduchu. Měsíc bledl na obloze a na východě se objevovaly první náznaky úsvitu. Tomáš se otočil a pohladil kapotu svého modrého společníka. „Dobrá práce, Focusu,“ zamumlal.
Věděl, že zítra se vše bude opakovat. Nový den, nové tváře, nové příběhy. A on, Tomáš, sedmdesátiletý taxikář s modrým Fordem Focus, bude opět připraven. Protože v Českém Krumlově, ať už s pivními slavnostmi nebo bez nich, byla vždycky potřeba spolehlivá ruka za volantem. A Taxi express Český Krumlov byl vždy tam, kde ho lidé potřebovali. Tomáš s klidným úsměvem vešel do domu, aby se na pár hodin ponořil do spánku, než se město probudí do dalšího dne.


