Tom taxikář a smutná slečna v Českém Krumlově

Byl chladný zimní večer, kdy Český Krumlov vypadal jako vystřižený z pohádky. Malebné domky se sněhovými čepicemi a ulice osvětlené měkkým světlem lamp vytvářely kouzelnou atmosféru. Tom, který si zvykl jezdit ve větších městech, tentokrát slavil konec roku v Krumlově, kde si na pár dní pronajal malý byt. Přestože to byla dovolená, rozhodl se vzít pár jízd – práce ho totiž nikdy úplně nepustila.

Toho večera čekal s autem na okraji náměstí, když zahlédl dívku, která seděla na lavičce pod vánočním stromem. Měla na sobě dlouhý kabát a na kolenou rozevřený deník, ale spíš než psaní se zdálo, že její pohled míří do prázdna.

Tom chvíli váhal, ale nakonec vystoupil z vozu a zamířil k ní. „Je všechno v pořádku, slečno?“ zeptal se opatrně.

Dívka sebou trhla, jako by ji vyrušil ze snění. „Ano… tedy, vlastně ne,“ odpověděla tiše a zavřela deník. „Jen jsem si potřebovala pročistit hlavu.“

„Mohu vám nějak pomoct?“ nabídl Tom. „Jsem taxikář, můžu vás někam odvézt.“

Dívka se ho chvíli zkoumavě dívala, pak pokrčila rameny. „Možná by mi trochu projížďky neuškodilo. Potřebuju se dostat na druhou stranu města, k penzionu U Hroznu.“

Jakmile nastoupila do vozu, Tom pustil tichou hudbu a vyrazil. Cestou se neubránil otázce: „Je Štědrý večer a vy vypadáte smutně. To už jste oslavila Vánoce?“

Dívka se smutně pousmála. „Letos nejsou co slavit. Měla jsem být s přítelem, ale rozešli jsme se těsně před Vánoci. Myslela jsem, že Krumlov mi pomůže zapomenout, ale asi jsem si jen přivezla svůj smutek s sebou.“

Tom na chvíli přemýšlel, než odpověděl: „Krumlov je zvláštní místo. Má svou vlastní energii. Někdy připomíná věci, které jsme ztratili, ale jindy ukáže, co nového můžeme získat.“

Dívka si jeho slova tiše přebrala, zatímco se vůz pomalu klikatil úzkými uličkami. „Vy to tady dobře znáte?“ zeptala se.

„Ne moc,“ přiznal Tom. „Ale za ta léta v taxíku jsem se naučil naslouchat městům i lidem. Každý má svůj příběh. I vy ho máte. Jen možná zatím nevíte, jak skončí.“

Když dorazili k penzionu, dívka vytáhla peněženku, ale Tom ji zastavil. „Víte co? Tohle je na mě. A pokud můžu poradit – zítra si projděte staré město. Někdy stačí jiný pohled, aby se věci zdály snesitelnější.“

Dívka se na něj poprvé upřímně usmála. „Děkuju. Asi jste měl pravdu, když jste říkal, že město ukáže, co můžeme získat. Hezké Vánoce, pane taxikáři.“

Tom sledoval, jak zmizela v penzionu, a cítil zvláštní klid. Možná právě o tom tyhle večery byly – o malých setkáních, která mění nálady, třeba jen na okamžik. Pak nastartoval, otočil vůz zpátky k náměstí a rozhodl se, že si sám dá zítřejší den volno. Procházet se po Krumlově, kdo ví – třeba mu i tohle město ukáže něco nového.