Mít taxík je jako mít lístek do první řady v divadle, kde se hrají jenom absurdní dramata, a scénář psal někdo, kdo se zrovna vrací z pořádnýho tahu. Tady je pár highlightů z mý včerejší šichty, po který vážně zvažuju, že se stanu poustevníkem.
22:15 – Operace „Horká Sýrová“
Můj první ranní (nebo večerní?) ptáče byl mladík s krabicí pizzy. Nastoupil, připoutal pizzu bezpečnostním pásem a mě nechal vyjet. „Šéfe, jeďte tak, aby se nepohnula ani jedna feferonka, je to dárek k usmíření,“ instruoval mě. Celou cestu na ni mluvil. „Vydrž, zlato, už tam budeme.“ Když vystupoval, zjistil, že si na tu pizzu v euforii sedl. Doufám, že jeho přítelkyně má ráda „calzone“ ve tvaru jeho pozadí. Spropitné mi nedal, prej musí koupit kytku, co zakryje ten flek na kalhotách.
00:30 – Filozof z diskotéky
Naložil jsem pána v saku, který vypadalo, že pamatuje ještě otevření prvního Tuzexu. Pán byl ve stavu „veselé levitace“. „Pane řidiči,“ začal hlubokým hlasem, „víte, v čem je problém lidstva? Lidi už neumí koukat do dálky.“ Pak se pokusil koukat do dálky skrze palubní desku, načež mi do deseti minut usnul na rameni. Problém lidstva je možná v pohledu do dálky, ale problém taxikáře je, jak probrat osmdesátikilovou „filozofickou mrtvolu“, aniž byste použili pepřový sprej. Nakonec pomohla až informace, že jsme před nonstopem s párkama v rohlíku. To se probral jak Šípková Růženka po kafi.
02:45 – Paní „Já vím, kde bydlím“
Tohle je klasika. Paní středního věku, co mě navigovala stylem: „Tady zahněte doleva, kde dřív stávala taková ta hruška... ne, to byla jabloň... vlastně tam teď stojí vietnámka.“ Když jsme potřetí projížděli stejným kruháčem, rezignovaně jsem se zeptal na adresu. „Adresu nevím, ale poznám to podle toho, že tam sousedovi štěká pes.“ Zastavil jsem u prvního psa, co udělal „haf“. Paní zajásala, zaplatila a vystoupila. Doufám, že ten pes nebyl z jiný čtvrti, jinak tam chudák bloudí doteď.
04:20 – Teleportace do peřin
Poslední rito. Partička kluků, co se snažili vypadat střízlivě, což dělali tak usilovně, až jeden z nich zapomněl, jak se mluví, a jenom ukazoval prstem směrem na východ. „Dáme pětikilo, když nás tam hodíte do pěti minut,“ vyhrkl ten nejmíň „teleportovanej“. „Kluci, nejsem v Rychle a zběsile a tohle je Octavia v dieselu, ne vesmírná loď,“ odpověděl jsem. Nakonec jsme tam byli za sedm minut. Cestou mi stihli vysvětlit, že kryptoměny jsou budoucnost, ale pak neměli ani na to pětikilo, tak mi zbytek doplatili v stravenkách a slibem, že mě jednou svezou ve svém Ferrari.
Resumé dne: Najeto: 240 km. Vyděláno: Slušně, pokud se stravenky počítají jako legální měna. Ztráty: Dva šedivý vlasy a víra v to, že lidé vědí, kde bydlí.
Zítra zas, lidi. A prosím vás, ty pizzy si nejdřív vyndejte zpod zadku!
Líbí se vám moje zážitky? Sledujte mě dál, příště vám povím o tom, jak mi v autě.....
