Starý taxikář Tom

 Pan Tomáš byl v městě jako doma. Jeho modrý taxík, lehce ošoupaný, ale vždy pečlivě vyleštěný, brázdil ulice už přes spoustu let. Říkalo se, že zná každou ulici, každý kout a každý příběh. A taky že ano. Jen málokdo si však uvědomoval, že pan Tomáš neřídí taxík jen kvůli obživě – byla to jeho životní vášeň, jeho spojení se světem, který by jinak míjel v osamělosti.

Každé ráno si nasadil starou šoférskou čepici, připravil termosku s kávou a vyrazil. Jeho taxík byl malý ostrov klidu v ruchu velkoměsta. Místo rádia hrál z reproduktorů tichý rock, a pokud si pasažér přál, pan Tomáš si s ním vždy ochotně povídal.

Jednoho podzimního večera, když dešťové kapky bubnovaly na kapotu, zastavil na rohu, kde stála mladá žena s dítětem. Měla unavené oči a dítě tiše vzlykalo. Nastoupili a žena s nesmělým úsměvem řekla: „Na hlavní nádraží, prosím.“

Během cesty se rozmluvili. Žena byla na útěku od násilnického partnera. Všechny své věci sbalila do jednoho batohu a teď mířila za sestrou do jiného města. Pan Tomáš poslouchal, aniž by ji přerušoval, a občas jen tiše přikývl. Když dorazili na nádraží, žena se rozpačitě podívala na taxametr a sáhla do kapsy pro pár drobných.

„To je v pořádku,“ řekl pan Tomáš s úsměvem. „Jen jděte. A hodně štěstí.“

Žena na něj chvíli hleděla, jako by nechápala. Potom se jí v očích objevily slzy. „Děkuju vám,“ zašeptala.

Ten večer pan Tomáš dlouho seděl v autě. Město postupně utichalo, ale on pořád přemýšlel o tom, kolik lidí v jeho taxíku už našlo aspoň na chvíli útočiště. Nebyl to jen taxík – byl to most mezi příběhy, které by se jinak nikdy nesetkaly.

A tak další ráno znovu nasadil čepici, připravil kávu a vyrazil. Jeho taxík se stal malým světem, kde každý příběh měl své místo. A pan Tomáš byl stále na své obvyklé trase, protože věděl, že každý nový den přinese další osudy, které bude moci vyslechnout a možná i trochu ovlivnit.