Tomáš, kterému nikdo neřekl jinak než Tom, kroutil volantem svého ojetého taxíku úzkými uličkami Českého Krumlova už dobrých patnáct let. Znal každý kámen v dlažbě, každou zkratku a snad i každého štamgasta v místních hospůdkách. Viděl a slyšel mnohé, ale většinou nad tím jen mávnul rukou. Jeho práce byla vozit lidi z bodu A do bodu B, neplést se jim do života. Až do jedné sychravé listopadové noci.
Krátce po půlnoci mu do auta nasedla elegantní, ale viditelně nervózní žena. Mohlo jí být kolem padesátky, drahý kabát měla přehozený přes ramena a pevně svírala malou kabelku. Chtěla odvézt k hotelu Růže, ale celou cestu se ošívala a neustále kontrolovala telefon. Když vystupovala, spěšně mu podala bankovku a zmizela ve vstupní hale dřív, než jí stačil vrátit drobné.
Tom pokrčil rameny a chystal se odjet, když si na zadním sedadle všiml malého, tmavého předmětu. Zvedl ho. Byl to starožitně vypadající stříbrný medailon na tenkém řetízku, z jedné strany zdobený složitým gravírováním a z druhé vyrytými iniciálami "E. V.". Musel vypadnout ženě z kabelky.
"Sakra," zamumlal Tom. Rozhodl se, že ho ráno vrátí na recepci hotelu. Uložil medailon do přihrádky a pokračoval v práci.
Druhý den ráno, ještě před začátkem šichty, zamířil k hotelu Růže. Na recepci popsal ženu a ukázal medailon. Mladá recepční zavrtěla hlavou. "Takovou paní tu ubytovanou nemáme. A včera v noci se tu nikdo nový neubytovával."
Tomovi to přišlo divné. Žena vypadala, jako by v hotelu bydlela. Proč by mu lhala o cíli cesty? Vrátil se do auta a znovu si medailon prohlédl. Gravírování mu připomínalo erb, který kdysi viděl v místním muzeu. A iniciály... E. V. Kdo to mohl být?
Zvědavost mu nedala. Během dne, mezi jízdami, zkusil zapátrat. Zavolal kamarádovi, který pracoval jako průvodce na zámku. "Hele, Pavle, neříkají ti nic iniciály E. V. v souvislosti s nějakým starým krumlovským rodem nebo něčím podobným?"
Pavel se zamyslel. "E. V.? Možná Eggenbergové? Nebo Vítkovci? Těžko říct takhle z hlavy. Ale víš co, zkus se podívat do městského archivu nebo se zeptej starého pana Vondráčka, toho starožitníka dole ve městě, ten ví o místní historii všechno."
Tom poděkoval a rozhodl se pro starožitníka. Pan Vondráček byl postarší, moudrý muž s laskavýma očima za silnými brýlemi. Když mu Tom ukázal medailon, jeho oči se rozšířily.
"Proboha, kde jste to vzal?" vydechl. "Tohle je velmi vzácný kus. Patřil k jedné soukromé sbírce místního mecenáše, která byla před pár dny vykradena! Mluvilo se o tom jen v úzkých kruzích, majitel nechtěl publicitu. Ten medailon má nevyčíslitelnou historickou hodnotu, údajně patřil Eleonoře Vítkové."
Tomovi se zatočila hlava. Takže ta nervózní žena byla zlodějka? Nebo jen kurýrka? A proč jela k hotelu Růže, když tam nebydlela?
Vzpomněl si na její nervozitu a neustálé kontrolování telefonu. Možná měla s někým sraz? Vybavil si trasu, kudy jel. Projížděli kolem malé, zapadlé kavárny kousek od hotelu, která měla otevřeno i pozdě v noci.
"Pane Vondráčku, myslíte, že byste to mohl diskrétně nahlásit policii? Mám podezření, kdo by v tom mohl jet," řekl Tom a rychle mu nastínil svůj příběh s tajemnou pasažérkou. Starožitník okamžitě souhlasil a zavolal svému známému u kriminálky.
Tom mezitím sedl do taxíku a pomalu projížděl kolem oné kavárny. Zahlédl tam povědomou postavu – muže v tmavém kabátě, kterého vezl před pár dny na vlakové nádraží. Tehdy se mu zdál podezřelý, pořád se rozhlížel. Teď seděl u okna a netrpělivě koukal na hodinky.
Tom zaparkoval o kus dál a sledoval dění. Za chvíli se u kavárny objevila i ona žena z předešlé noci. Rychle vešla dovnitř. Tom na nic nečekal a zavolal policistovi, kterého kontaktoval pan Vondráček. Popsal mu situaci a místo.
Netrvalo dlouho a k kavárně nenápadně přijela dvě policejní auta. Policisté vešli dovnitř a za pár minut už vedli ven spoutanou dvojici – ženu i muže. V ruce jednoho z policistů se leskl igelitový sáček s dalšími šperky.
Později se Tom dozvěděl, že žena byla najatá jako kurýrka, aby medailon a další kradené předměty předala překupníkovi v oné kavárně. Zpanikařila a medailon ztratila v taxíku. Policie díky Tomově všímavosti a rychlé reakci dopadla nejen ji, ale i organizátora krádeže a zajistila většinu lupu.
Tom sice nedostal žádnou oficiální odměnu, ale pan Vondráček mu osobně přišel poděkovat s lahví dobré slivovice a majitel sbírky mu poslal diskrétní, ale štědré spropitné. Pro Toma byl ale největší odměnou pocit, že pomohl vyřešit záhadu a vrátit cenný kus historie tam, kam patří. Od té noci se na své pasažéry díval přece jen o trochu pozorněji. Nikdy nevíte, jaký příběh se skrývá za tváří, kterou vezete nočním Krumlovem.
Žádné komentáře:
Okomentovat